Anglický kokršpaněl

Kdo by neznal kokršpaněla a jeho vřelý pohled? Jeho neutuchající dobrá nálada z něj dělají roztomilého a fajn společníka i pro lidi, kteří se nevěnují lovu. 

Země původu  

Velká Británie 

Zařazení FCI 

Skupina 8.: Slídiči, retrívři a vodní psi 

Sekce 2 – Slídiči 

S pracovní zkouškou. 

Výška 

Psi: 39 – 41 cm 

Feny: 38 – 39 cm 

Historie v kostce 

Ačkoliv šlechtění tohoto plemene bylo úmyslné a začalo zhruba v 18. století, dochovalo se jen velmi málo informací a přesný původ je bohužel víceméně nejasný. Původně byl kokršpaněl jedno plemeno, než došlo roku 1946 k rozdělení na kokršpaněla anglického a amerického (o něm se můžete dočíst zde). Anglický kokršpaněl byl vyšlechtěn ke slídění hlavně pernaté zvěře z hustých křovin, hlavně mělo jít o koroptve, křepelky a sluky (tj. angl. „woodcock“ a od toho odvozen původní název – cocking spaniel). Uplatnil se ale i při přinášení vodní zvěře. Do našich končin byl anglický kokršpaněl přivezen roku 1913 a šlo o fenu Baronesu.  

Povaha 

Anglický kokršpaněl je plemeno veselé, hravé a učenlivé. Může se u něj projevit svéhlavost a projevuje se u něj (pochopitelně) silný lovecký pud. Někteří kokři nadměrně štěkají a jsou dráždivější. Pro některé začátečníky mohou být oříškem, ale při zvládnutí výchovy je anglický kokršpaněl aktivní a pohodový parťák.  

Srst a zbarvení 

Nejčastěji se setkáváme s barvou zlatou, červenou a černou. Dále se vyskytují čokoládová, černá či hnědá s pálením, bikolor a bělouši (modří, oranžoví, žlutí a hnědí). Srst je hladká, na omak hedvábná a upravuje se střihem strojkem pouze okrajově – výstavní psi se trimují, pro „domácí“ údržbu postačí pravidelné každotýdenní kartáčování, případně také trimování. 

Zdraví 

Vzhledem k dlouhým a visícím ušním boltcům se u kokršpanělů často vyskytují záněty uší, proto je třeba pravidelná a důkladná kontrola a péče.  

Víte, že… 

Hlavně u kokršpanělů zlatého zbarvení se objevuje porucha chování, který se projevuje náhlým, bezdůvodným útokem (na člen rodiny, ostatní psy atd.). Přesná příčina bohužel dodnes není známa, ale ví se, že se vyskytuje i u jiných plemen. Pravděpodobně však prý jde o chemickou nerovnováhu v mozku, která je dědičná.