Svatobernardský pes

Země původu  

Švýcarsko 

Klasifikace FCI 

Skupina 2: Pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi  

Sekce 2 – molossoidní psi (horští psi)  

Bez pracovní zkoušky. 

Výška 

Psi: 70 -  90 cm 
Feny: 65 -  80 cm 

Historie v kostce 

Raný původ svatobernardského psa není přesně znám; někteří odborníci se přiklání k římským molossům, kteří do Švýcarska přišli s římskými legionáři, ale jiní jsou přesvědčení o tom, že bernardýn je přímým potomkem horských psů, které chovali alpští sedláci. Na vrcholu sedla Svatého Bernarda, který se nachází mezi nejvyššími alpskými horami Mont Blanc a Monte Rosa, byl v 10. století postavený hospic Sv. Augustina jako útočiště pro poutníky. Historie bernardýna se začala psát od 17. století, kdy mniši v tomto hospici začali chovat na hlídání kláštera a zachraňování cestujících krátkosrsté psy s mohutnou hlavou, nápadně podobné dnešním bernardýnům. Tito psi byli o něco menší než dnešní bernardýni a zvládali pracovat i v těch nejnepříznivějších horských podmínkách. Popularitu bernardýnům přinesl pes jménem Barry, který za svou „kariéru“ údajně zachránil život 40 lidem zavalených lavinou. Říká se, že v 19. století se začali do chovu těchto horských psů přikřižovat novofundlanští psi a údajně také německé dogy. S nástupem modernizace záchranářské činnosti, respektive s nástupem využívání vrtulníků, už byli psi pro tuto činnost nepotřební. Ať je to jakkoliv, roku 1884 byl založen Švýcarský klub pro svatobernardské psy a o tři roky později byl bernardýn uznán jako švýcarské národní plemeno. V hospici u Sv. Augustina se plemeno chovalo až do roku 2005.  

Povaha 

Bernardýn je skvělou volbou pro rodiny, které chtějí velkého, dobráckého psa se zlatým srdcem. Svému pánovi je oddaný a potřebuje cítit blízkost svých lidí. Není vyloženě hlídacím psem, ale je-li třeba, chrání svého pána a jeho rodinu. Bernardýn je také známý svou láskou k dětem a svou milou, rozvážnou a nekonfliktní povahou. I přes svou tvrdohlavost je ale poslušný a dobře ovladatelný i pro méně zkušeného kynologa, který však musí dodržovat pravidla důsledné, ale laskavé výchovy. Ačkoliv vypadá na první pohled jako pes, co má rád své pohodlí, dostatek přiměřeného pohybu rozhodně potřebuje a rád se také proběhne.  

Srst a zbarvení 

Bernardýn se chová v krátkosrsté a dlouhosrsté variantě (obě mají hustou podsadu). Základní barva je bílá s výraznými červenými skvrnami nebo červený až tmavě červený plášť přes hřbet a boky. Hnědožluté skvrny se tolerují.  

Zdraví 

Navzdory své velikosti jsou bernardýni poměrně odolné a zdravé plemeno, které trápí zejména potíže s pohybovým aparátem (dysplazie loktů a kyčlí) a torze žaludku. Často se u tohoto plemene také setkáváme s vchlípenými očními víčky (entropium).  

Víte, že… 

Také si při představě bernardýna vybavíte velkého a huňatého psa ve sněhu se soudkem na krku? Svatobernardský pes byl takto často vyobrazován, protože se tradovalo, že v soudku nosí rum (nebo jiný alkohol), kterým posilňuje zachráněné lidi. Toto však nikdy nebylo potvrzeno a celá „legenda“ vznikla tak, že uklízeč v Národním švýcarském muzeu v Bernu, kde je vystavený vypreparovaný Barry, a psovi bez nějakého hlubšího úmyslu a rozmyslu na krk soudek pověsil. V následujících letech se tak srazů záchranářů začali účastnit bernardýni, kteří měli symbolicky na krku připevněný soudeček. Existuje také teorie, že sir Edwin Landseer roku 1831 soudek bernardýnovi na svém obraze (s názvem Alpští psi) přimaloval neplánovaně pro oživení díla.